Nizozemí aneb země územnímu plánování zaslíbená

Územní plánování není jednoduchá záležitost. Musíte pragmaticky, ale s citem předvídat, jak se bude společnost, ekonomika, doprava a život jako takový v určité oblasti v dalších desítkách let vyvíjet. Musíte vytvořit systém, který bude ctít pravidla, ale nezabředne do byrokratického molochu. A pokud už nějaký obraz vývoje města z té pokřivené křišťálové koule vyvěštíte, čeká vás zkouška nejtěžší – představit jej veřejnosti, která má k jakémukoliv plánování krajně ambivalentní vztah. Ano, každý volá po změnách, ale málokdo je ochoten pro ně změnit sám sebe.

Právě kvůli probíhajícím přípravám zadání nového územního plánu jsme se s kolegy z Útvaru rozvoje hl. m. Prahy (ÚRM) chtěli inspirovat, jak dál s dalším vývojem naší metropole naložit. Stávající plán, který staví na základech urbanismu 70. let minulého století, je totiž nefunkční, nemoderní a rozumný vývoj města spíš brzdí, než aby jej podporoval a vedl tím správným směrem. O jeho nepřehlednosti a složitosti ani nemluvě. Volba nakonec padla na Nizozemí, protože tamní urbanisté se svými neotřelými, leč konservativními postoji pomohli vytvořit několik velice zajímavých měst, která jsou atraktivní, útulná, neustále se mění, ale přesto s postupem doby neztrácejí svou specifickou atmosféru a kolorit.

Během čtyř dnů jsme navštívili energické hlavní město Amsterdam, královský Haag s plážemi a smělými plány do budoucna a také přístavní Rotterdam, který se netají zálibou v excentrických moderních stavbách. Své dojmy z těchto měst bych s dovolením shrnul ve třech tématech: doprava, územní plánování a architektura.

Amsterdam nelze jinak než jej přiřadit k tématu dopravy, která je zde naprosto specifická. Ano, kolo je populární dopravní prostředek také v dalších holandských městech nebo v dánské Kodani, ale troufám si říct, že tady opravdu tento dvoukolý oř vyhrává na celé čáře. Na kole jezdí staří, mladí, chudí, bohatí, v zimě, v dešti. Není se čemu divit. Podle posledních průzkumů je rychlost přepravy po městě u cyklistů, cestujících v MHD i řidičů shodně 15 km/hod. Ovšem je třeba dodat, že kolo je flexibilní a tudíž na celé čáře vyhrává. Zvolíte-li totiž veřejnou dopravu, zpomalí vás přesun z jedné zastávky na druhou, řidiči vozů pak zase dlouhé minuty stráví hledáním parkovacího města, kterých v této metropoli rok od roku ubývá. Ano, záměrně. Protože Amsterdam je zářným příkladem nového trendu, kdy tamější mladá generace považuje za „in“ autem nejezdit a ani jej nemít (v případě potřeby použijí městem podporovaný car sharing). Přístup v Praze prakticky nevídaný.

Počet kol v Amsterdamu převyšuje počet obyvatel (760.000 lidí na cca 800.000 kol). Je možné něčeho takového dosáhnout i v Praze? Komplikací u nás samozřejmě je kopcovitý terén, ovšem obyvatelům Amsterdamu zase jízdu na kole zněpříjemňuje vrtkavé klima a silný vítr. V obou městech jsem si jízdu na kole několikrát vyzkoušel a v přírodních podmínkách pes zakopán není. Češi jsou navíc vášniví rekreační cyklisté, tak proč do sedel neusedají v Praze, ale vyrážejí na projížďku mimo město? Odpověď je nasnadě. V Praze jim prostě chybí plynulá, srozumitelná a bezpečná infrastruktura. Na jedné straně si tak cyklisté v Praze oprávněně stěžují na nedostatek cyklostezek, na straně druhé se ale nelze divit městské správě, když argumentuje tím, že cyklostezky denně využívá jen minoritní skupina Pražanů a finance tak logicky směřuje do jiných segmentů. Začarovaný kruh.

Haag je vůči cyklistům také velmi vstřícný, ovšem čím více se vzdalujete od samotného centra města, tím víc se poměr počtu kol – automobilů na ulici vyrovnává. Na královském městě mě tak více zaujal tamní systém rozvoje města. V Haagu nyní startuje hned několik velkých developerských projektů – výstavba obchodní čtvrti, administrativní budovy, v dohledné době snad i tanečního centra. A vše, zdá se, běží jako po másle. Myslel jsem, že město tedy musí mít naprosto brilantně vychytaný systém pravidel pro to, co může a nemůže být vystavěno a neponechává jedinou skulinku pro pochybnosti. Jejich úspěch ale překvapivě tkví v něčem daleko méně byrokratickém – ve spolupráci se soukromým sektorem. Na rozdíl od Amsterdamu totiž Haag pozemky ve většině nevlastní. Je tak odkázán na komunikaci s investory, což ale očividně nemusí být na škodu. Zvláštní zjištění pro někoho, kdo žije ve městě, kde je označení investor či developer automaticky vnímáno skoro jako nadávka. Nutně tomu tak být nemusí a nemělo by. Stačí jen mít vizi, strategii, co město potřebuje, neměnná pravidla hry (tedy výstavby), otevřenou mysl a ochotu spolu s investorem najít cestu, jak být přínosem městu a jeho obyvatelům. Pravidla totiž nemusejí nutně jen omezovat, mohou také inspirovat.

 Příklad si lze vzít také z toho, jak město přistupuje k segregovaným čtvrtím přistěhovalců. Ještě v řadě z nich před lety vládl tzv. „Lazy Environment“, tedy apatie ke komunitnímu životu, absence jakýchkoliv snah o zlepšení, nezaměstnanost. Urbanisté ale tyto „mrtvé lokality“ postupně vrací zpět do života. Ať už zřizováním kvalitních škol (od těch mateřských až po univerzitní kampusy), výstavbou hřišť nebo drobnými dotacemi na úpravu fasád domů. Jsou to dílčí, ale nezbytné změny, jejichž efekt ovšem výrazněji pocítí až příští generace.

 Holanďané obecně nejsou velkými příznivci širokých bulvárů, náměstí a prostranství. Jeden z našich průvodců to trefně popsal zvoláním: „It is undutch“, tedy něco neefektivního, nehospodárného. Ovšem i přes svůj neskrývaný pragmatismus mají Holanďané - soudě podle návštěvy zejména přístavního Rotterdamu - paradoxně velkou zálibu v impozantních, moderních stavbách. Často při procházce centrem narazíte na ulici jak z jiného světa. Někdy zde našinci – kteří brali například pražský Tančící dům na milost dlouhé roky – reagují jen tázavým pohledem a pokrčením ramen. Přitom co je na tom špatného? Svět i lidstvo samo se vyvíjí a když už nic jiného, procházka takovým městem je zážitek. Navíc fanoušky architektury láká k dalším a dalším návštěvám. Víc než neměnný skanzen…