Žijete v hlavním městě? Tak to jistě znáte tu známou Pohádku pražskou o chudém městu, které ke štěstí budováním megalomanských projektů přišlo. Fantastický příběh s prvky ekonomické science-fiction bude mít možná své pokračování. Hlavními aktéry i tentokrát budou investor, který tu i tam vášnivě prosazuje své zájmy, a jako vždy rozpolcená, nerozhodná státní správa. Bude tento příběh končit kouzelnou proměnou Masarykova nádraží na druhou Blanku? A bude městská kasa skučet a úpět pod tíhou dluhů nešťastně až na věky?
Představme si jednotlivá dějství příběhu: za devatero pražskými tunely, leží Masarykovo nádraží. Denně jím projede asi 40 vlaků a každý den přepraví na 32.000 lidí, což je dokonce více než nedaleké Hlavní nádraží. Přestože bylo dlouhá léta semeništěm pochybných existencí a jeho exteriéry ani interiéry rozhodně nejsou pohádkové, atraktivita jeho lokace uprostřed města je nesporná. Není divu, že pro výstavbu v okolí nádraží zahořel touhou jeden pražský investor…
A jak to bylo dál? Pořídil si na místě stavební parcelu, za krátko mu ale do oka padl i sousední pozemek, který byl ovšem určen jako rezerva pro vybudování dalších dvou železničních kolejí. Maličkost, řeknete si. Jen ať investor postaví krásnou administrativní budovu, která lokalitu pozvedne. Ale tak jako každá mince, i investiční projekty v Praze mají svou odvrácenou tvář.
Jsem si až moc dobře vědom toho, že město je nyní v takové situaci, že se bez určité spolupráce s investory neobejde. V městské kase nyní najdete jen miliardové účty za výstavbu metra, tunelového komplexu Blanka, slavné karty opencard a řady dalších projektů. Vyjít developerům vstříc ale nelze za každou cenu. Obzvlášť v dobách nedostatku.
A jakou roli v této tezi hraje neexistující osmá a devátá kolej na Masarykově nádraží? Přesuňme se z pohádkového světa do daleké budoucnosti: Praha roku 2030 až 2050. Počet obyvatel města se stále zvyšuje, pražská doprava neúměrně bobtná a městská kasa přímo úměrně chudne – i přes škrty a úspory v minulých letech se zástupcům města stále nedaří splácet dluhy, které jim jejich předchůdci zanechali. Děti našich dětí v čele města se tak logicky přimknou k relativně nejlevnějšímu, nejekologičtějšímu a nejekonomičtějšímu řešení – posílit železniční infrastrukturu. A to ideálně stěžejní železniční uzel v centru města, který je dobře napojen na ostatní linky MHD – Masarykovo nádraží. Jenže není kde koleje vystavět. Na místě bývalé rezervy stojí rozsáhlé administrativní centrum. Jediným řešením tedy je, za desítky miliard korun nádraží rozšířit pod zemí. Město ani stát ale potřebné finance nemá. A tím končí i sny o bleskové rychlodráze, která by rezidenty i turisty rychle a pohodlně přepravila na letiště.
Inu, smutné vyprávění je to. Na dobrou noc jej nedoporučuji ani těm nejotrlejším dětem. Beztak z hospodaření některých představitelů města budou mít ve svém produktivním věku neveselé noční můry. Ulevme jim alespoň tím, že rezervu zachováme, ať sami rozhodnou o tom, jestli budou mít na stavbu druhé Blanky dostatek prostředků.
