22. srpna 2011
Kvalita vzdělávání v Čechách
Kvalitní vzdělání bylo ve vyspělé a alespoň trochu demokratické společnosti považováno za základ úspěšné pracovní kariéry a také jako vstupenka mezi střední třídu. Během 40 let zvráceného rovnostářského režimu a následných prudkých společensko-ekonomických změn v 90. letech minulého století však došlo k nebývalému zeslabení těchto institucionálních pilířů naší společnosti. Slušný člověk se dnes nestačí adaptovat na první šok a už přichází jiný, mnohem závažnější.
http://www.javierllinares.es/wp-content/uploads/2011/07/bienesta
Ať už to byly aféry s neoprávněně užívanými tituly (Kalvoda, Benda) či prudký nárůst plagiátorství. Na jedné straně trend umožněný informačními technologiemi, na druhé straně právě těmito technologiemi naštěstí relativně snadno odhalitelný. Nedlouho poté se nad hladinou objevila aféra Právnické fakulty v Plzni a prodávání titulů bez jakékoli potřeby vlastního studia. To už byl silnější šálek kávy i pro otrlejší.
Možná už jsme na opravdovém dně, říkáme si. Opak je však nejspíše pravdou. Začíná být čím dál tím více zřejmé, že některé vysoké školy, a v Praze je jich již bezpočet, vznikly pouze a jen za účelem rozdávání, resp. prodávání titulů. Nejlépe prominentům veřejného a zejména politického života. Ruku v ruce s tím jde bohužel i trend, realizovaný na základě Boloňské strategie, tedy aktivně prosazovat vysokoškolské vzdělání pro většinovou populaci.
Netřeba také polemizovat s tím, že se dnes už vůbec nejedná o univerzitní studium, které by mělo za úkol změnit myšlení absolventů – viz dříve absolutně povinná a nepraktická výuka řečtiny a latiny v době, kdy vzdělanec byl zároveň matematik, filosof, astronom či následně fyzik. Rychlejší doba, vyspělejší technika a složitější organizace světa a společnosti způsobila větší potřebu specializace a tedy stále užšího zaměření jednotlivých studijních oborů. Jak s tímto trendem ale souvisí absolutní a nezadržitelná inflace manažersko-pseudo - ekonomicko-magistersko - inženýrských oborů? Těchto, na běžnou praxi zaměřených typů vzdělání, u kterých se přímo naskýtá jednoduchá otázka: Za jak dlouho se v běžné praxi nadaný, schopný zaměstnanec přirozeně naučí všechny poučky, kterými studenty takováto škola vybaví?
Negativní vývoj naší společnosti v přístupu ke vzdělání, naivní a dnes už poněkud přežitá představa, že titul před jménem přinese věhlas a úctu, již pokročil do té fáze, že z něj nelze uhnout zpět. Můžeme sice zpřísnit podmínky, za kterých akreditační komise bude odebírat tituly. Můžeme se snažit unifikovat požadavky nutné pro obhájení bakalářské, magisterské a doktorské práce. Všechno je to ale sysifovská práce bez zřejmého dohlédnutí do cíle. Situace na Právnické fakultě v Plzni, která nebyla řešena jediným možným správným řezem – tedy zavřením fakulty - je zřejmým příkladem, že zpět se již nebudeme moci nikdy vrátit. Tituly a vysokoškolské vzdělání již nebudou mít nikdy takovou prestiž jako dříve. Naprosto chápu studenty Právnické fakulty v Plzni a soucítím s nimi. Jak k tomu oni přijdou, že na ně padá stín jimi nezaviněných podvodů? Co však bylo a je horší? Dokončit studium v Praze a své vzdělání mít bez stínu pochybností, či při každém pohovoru pokud možno neříkat „… v Plzni“.
A právě tento případ byl jedním z mezníků ve vývoji v organizaci a nahlížení na vzdělání v naší společnosti. Vývoj totiž neustal. Společně s některými, zejména pražskými rádoby vysokými školami, kde diplomové práce připomínají seminární práci středoškoláka a absolventi si ani nepamatují jméno svého školitele (naprosto nemyslitelná věc, vždyť právě s ním má mnohokráte projednávat mezi čtyřma očima svoje cíle, literaturu, teze, hypotézy, metodiku, hodnocení, závěry), nám vzniká nový precedens, ve kterém napodobujeme například Spojené státy. Pokračujeme směrem, kdy vysokou školu a titul před jménem bude mít v podstatě každý a tento fakt tedy nebude třeba vůbec uvádět. Nebude mít žádnou odlišovací a vypovídací hodnotu. Teprve následné sdělení, kde daný člověk studoval, podloží svou váhou schopnosti a vědomosti potenciálního uchazeče o práci.
Musí to tedy být samotné vysoké školy, které budou dbát na absolutní preciznost svého vzdělání, nenechají se uplácet vlivnými studenty a nebudou rozdávat tituly zadarmo. Pouze takovýto proces můžeme chápat jako ten ne úplně špatný směr vývoje. Přirozeně dochází a v budoucnosti bude docházet k diferenciaci univerzit. Ukončené vzdělání na těch prestižních bude mít větší váhu proti řadovým college s prodejnými profesory, děkany, rektory a mizernými požadavky.
Ačkoliv se nám tedy může jevit současný proces jako důkaz společenského kolapsu, institucionálního selhání, popřípadě jako důvod k nastolení nějaké verze „neuniverzitní“ diktatury, je možná lepší naopak proces „vzdělávání“ mas značně urychlit a tím také mírně popohnat onu tolik potřebnou diferenciaci univerzit, která tady už ostatně dávno měla být. A o tu by se měly postarat samotné univerzity s prozřetelnými rektory, děkany a vedoucími kateder. Ale to už se trochu dostáváme k samotnému problému jejich financování, což už je jiný příběh.
Světlo na konci tunelu
Představte si, že váš kolega na jméno společné firmy koupí drahý vůz a s plnou nádrží, za potlesku veřejnosti, se vydá na dlouhou cestu napříč kontinentem. Jízdu si užívá, ujišťuje vás, že všechny náklady jsou zajištěny a že jede podle předpisů. V půlce své cesty vám pak s úsměvem předá řízení a vy zjistíte, že po cestě nabral tucet stopařů a že jsou vám v patách policejní vozy, neboť dotyčný po cestě párkrát projel na červenou. Bez mapy, s poloprázdnou nádrží, další benzínka v nedohlednu. Osazenstvo netrpělivě očekává příjezd do cíle, vy s oroseným čelem jedete bůhví kam...
„Gigaeskalátor“
V jistém médiu nedávno znovu recyklovali několik měsíců starou zprávu o úmyslu města vybudovat eskalátor z Nuselského údolí, který by tisíce tamních rezidentů spojil se stanicí metra Vyšehrad. Copak o to. Opakování jest matkou moudrosti. Jsem i smířen s tím, že jako politik a zástupce města jsem pod drobnohledem. A také to tak má být. Ovšem je kritika podložená relevantními argumenty a kritika balancující na vratkých nožkách domněnek.
Teskný zpěv Kolibříka
V neděli jsem v Otázkách Václava Moravce vyslechl vystoupení Pavla Béma, mého oponenta, a přiznám se, že jsem po celou dobu nevycházel z údivu. Když zazněla věta „pan Hudeček je neuvěřitelný lhář“, skousl jsem to a nereagoval prostě proto, aby se po jistě chutném nedělním obědě divákům nepřitížilo tím, že budou sledovat záplavu prázdných invektiv.
Co věděl prezident a kdy to věděl?
Četl jsem kdesi na facebooku toto hodnocení současné situace v sociální demokracii: „...tak přeci jen v ČSSD zabíječka bude, jen zaříznou jinou svini...“
ANO? Ne, děkuji!
Od člena konkrétní politické strany budou má následující slova, týkající se jistých kandidátů ve volbách, znít chabě, lacině, předvídatelně. Jsem si toho plně vědom. Přesto jako občan cítím ryze sobeckou potřebu se k nadcházejícím volbám vyjádřit.
Ladím, ladíš, ladíme…Prahu!
V posledních týdnech jsem příspěvky na blog poněkud zanedbával. A ne že by nebylo o čem psát. Rozpad koalice, pokusy o sestavení nové, do toho velká voda a následně i volba nové Rady hl. m. Prahy. Ovšem mám pocit, že o tom všem už bylo napsáno dost a dost. Všechna témata byla podrobena komentářům z různých úhlů pohledu, z různých koutů politického spektra. V následujících řádcích se tedy budu věnovat události, nikterak do očí bijící, médii poměrně opomíjené. Přesto si podle mě zaslouží pár slov.
Metropolitní ozvučná deska: rok první
Metropolitní ozvučná deska slaví roční narozeniny. A roste jako z vody. Na první setkání, na jaře roku 2012, se dostavilo něco kolem třiceti diskutujících. Letos v dubnu už jsme v rezidenci primátora napočítali téměř sedmdesát účastníků diskuze, kteří s námi strávili velkou část slunečného sobotního dne. A musím říci, že si toto zvláštní rodičovství opravdu užívám. Deska nám nabídla pohled z jiného úhlu na několik klíčových témat, ať už se jedná o další využití pražských náplavek nebo možnosti podoby areálu na Výstavišti. Mile rád Ozvučné desce proto na následujících řádcích trochu přihřeji polívčičku a tím i všem spolupracujícím urbanistům, zástupcům občanských sdružení, architektům, sociologům, dopravním expertům a dalším odborníkům.
„Vidím město veliké…“
Nová výstavba to v Praze nemá nikterak jednoduché. Pokaždé když někde developer, investor, městská část či magistrát na veřejnosti zmíní, že by na určitém místě mohlo stát to či ono, většinou bez ohledu na kvalitu či přínos objektu, to mezi lidmi začne vřít a záměr promptně shodí ze stolu. A proč? Většinou se obávají toho, že příchod nových rezidentů ještě více zatíží už tak nekontrolovatelnou masu automobilové městské dopravy v jejich okolí. Značí ale opravdu hustější zástavba uvnitř města takové riziko?
Nizozemí aneb země územnímu plánování zaslíbená
Územní plánování není jednoduchá záležitost. Musíte pragmaticky, ale s citem předvídat, jak se bude společnost, ekonomika, doprava a život jako takový v určité oblasti v dalších desítkách let vyvíjet. Musíte vytvořit systém, který bude ctít pravidla, ale nezabředne do byrokratického molochu. A pokud už nějaký obraz vývoje města z té pokřivené křišťálové koule vyvěštíte, čeká vás zkouška nejtěžší – představit jej veřejnosti, která má k jakémukoliv plánování krajně ambivalentní vztah. Ano, každý volá po změnách, ale málokdo je ochoten pro ně změnit sám sebe.
Blanka podruhé?
Žijete v hlavním městě? Tak to jistě znáte tu známou Pohádku pražskou o chudém městu, které ke štěstí budováním megalomanských projektů přišlo. Fantastický příběh s prvky ekonomické science-fiction bude mít možná své pokračování. Hlavními aktéry i tentokrát budou investor, který tu i tam vášnivě prosazuje své zájmy, a jako vždy rozpolcená, nerozhodná státní správa. Bude tento příběh končit kouzelnou proměnou Masarykova nádraží na druhou Blanku? A bude městská kasa skučet a úpět pod tíhou dluhů nešťastně až na věky?
Praze 1 jsou tramvaje buřt
Václavské náměstí je lokalita plná paradoxů. Jen si to shrňme: přestože je bulvárem v samotném srdci města, má atmosféru pochybné periferie. Na jednu stranu je jednou z nejvyhledávanějších turistických lokalit a na druhou stranu je Václavák oblíbený i pro skupinky narkomanů a pochybných existencí, které si oblíbily zejména tamní pasáže. Václavské náměstí se zapsalo do dějin města i celé země jako ikonické místo, které bylo svědkem řady historických událostí - je symbolem konce totality a příchodu demokracie, ale přesto je zamořen kasiny, hernami, lacinými obchůdky s upomínkovými cetkami a ohyzdnými stánky s pochutinami nevalné chuti. Návštěva Václaváku představuje pro Pražany často jen nutné zlo.
Talinn jezdí zadarmo, bude jej Praha následovat?
Od 1. ledna 2013 jezdí obyvatelé estonského velkoměsta hromadnou dopravou zadarmo. Stačí jim k tomu Talinn Card, kterou obyvatelé města přiloží k oranžové čtečce na začátku každé svojí cesty. Talinn si od opatření slibuje méně automobilů v centru města a zklidnění dopravy, o což usiluje i vedení Prahy.
Bém se prý vrací
V tisku se objevily informace o tom, že Pavel Bém míří zpět pod křídla své rodné strany, kde bude srdečně přijat poté, co si bez průkazu ODS odpykal „neetické“ zveřejnění svých „soukromých“ rozhovorů s přítelem Janouškem. To jsou mi věci. Je pravda, že jsem dlouho nečetl něco, co by mě dokázalo udivit víc.
Konec hloupých nápadů?
Za nejdůležitější projekt svého dosavadního působení v roli radního pro územní rozvoj považuji Metropolitní ozvučnou desku. Ne snad že by v pomyslné soutěži neměla tato iniciativa konkurenci, neboť za jeden rok práce v nové koalici se v oblasti územního rozvoje podařilo odvést nebývalé množství dobré práce – zahájení pořizování nového Metropolitního územního plánu, založení Kanceláře veřejného prostoru, reforma Útvaru rozvoje hl. m. Prahy a celkového způsobu, jak v Praze (a potažmo celé republice) uvažujeme o územním plánování. A to nepočítám nutný generální „úklid“, který na nás bohužel zbyl po předchozích „vládcích“ Prahy. Není divu, že pracovní den naší kanceláře má na minutu přesně 24 hodin.
Jizva na tváři Holešovic
Česká metropole je z urbanistického pohledu výhrou i prokletím zároveň. Nevěříte? Tak si to shrňme. Na jedné straně se může směle chlubit malebnými zákoutími, čtvrtěmi s nezpochybnitelným geniem loci a unikátním historickým centrem. Na straně druhé pak ale její pohlednou tvář hyzdí zanedbávané lokality, které připomínají spíš periferii než čtvrť jednoho z nejkrásnějších evropských měst. Copak o to, každé město má místa, která nejsou jeho výstavní skříní. Praha je ale bohužel „unikátní“ v tom, že tyto lokality najdeme i ve velmi blízkém okolí jejího centra.
Spořilovská noční můra
Halloweenský večer 31. října jsem letos nestrávil na večírku v bizarní masce, ale místy děsivé atmosféry jsem si i přesto užil až dost. V rámci projektu Praha pro lidi jsem totiž zamířil v „kostýmu“ zástupce samosprávy do budovy gymnázia na pražském Spořilově, abych s tamními občany a zástupci občanských sdružení prodiskutoval vskutku hrůzostrašné téma: dopravní situaci na Spořilově.
Nenechme si ukrást řeku
Náplavkám jsem se zde na blogu již krátce věnoval, ale jak se zdá, nedají mi spát. A podle výsledků veřejného setkání Řeka a město v rámci projektu Praha pro lidi očividně nejsem sám.
K článku v Pražském deníku "Zmizí zeleň s novým územním plánem?"
K článku "Zmizí zeleň s novým územním plánem?" uveřejněném 10. 10. 2012 v Pražském deníku: Jak může paní Rejchrtová tvrdit, co bude a nebude územní plán umožňovat, když v současnosti nemůže vědět, jakou bude mít podobu? Takové výroky jsou bezpředmětným strašením spoluobčanů, popřípadě politickým cvičením, ale nemohou být založeny na relevantních informacích, neboť takovými informacemi zatím nikdo nedisponuje. Nebyla představena ani metodika ani ukázky ani nic podobného. Pokud někdo dokáže z prezentovaných principů (kudy by se mělo ubírat územní plánovaní v Praze) vyvodit tvrzení uvedená v článku, může aspirovat na uznání ve sféře astrologie, kartářství a předpovídání budoucnosti. Jak zřejmě velí česká tradice, jsou dotyčnými zastupiteli Prahy 4 (Rejchrtová, Štěpánek) vyjadřovány obavy na základě informací, které teprve přijdou.
Totalita zemřela, ať žije totalita…
Touto parafrází nepředvádím své šílenství. Naopak. Jsem si bohužel naprosto vědom toho, že výsledky voleb přesně reflektují stav mysli lidí i celé společnosti a to právě dvě desetiletí po vzniku samostatné České republiky. Blížíme se postupně k bodu, kdy budeme jako společnost znovu rozhodovat o naší další budoucnosti. Zda se vydáme směrem k budování socialismu s lidskou tváří (optimisticky předpokládám, že ten s nelidskou už snad budovat nebudeme) či si zavčasu uvědomíme svou vlastní odpovědnost za naše činy a nepředáme své svobody zpět silnému a robustnímu a neefektivnímu státu.
Jak je vidět, dělám skutečně dobrou práci!
V souladu s bezpečnostní koncepcí České republiky se hlavní město Praha snaží dostat pod kontrolu veškerou infrastrukturu, kam krom jiného spadají také zdroje pitné vody a vše, co s tím souvisí. Ač ve svých vyjádřeních kritizuji především minulé vedení města, které uzavřelo dlouhodobou a značně nevýhodnou smlouvu se společností Veolia, právě tato společnost se cítí mými výroky dotčena. Znovu proto opakuji: hlavní vinu přičítám městu, nikoliv společnosti Veolia. Na druhou stranu je na základě reakce vidět, že je dobré se tomuto tématu věnovat dlouhodobě, což mám také v plánu.
| předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
